Cesta zpátky

Norbík jako vždy vstal dřív. Mně zvonil budík (večer jsem ho schválně nastavila) o půl osmé. Vstávat se mi nechtělo, ale co se dalo dělat. Čekala nás snídaně - mě už tradičně míchaná vajíčka, rajčata, okurky, avokádová pomazánka, tmavý chleba, zelený čaj a voda s citrónovou šťávou. Norbík si dal vánočku s borůvkovou marmeládou, párek s chlebem, zelený čaj a kousek sýra. Včera zkusil i kefír - v kelímku od jogurtu a hustější než u nás.

Obsluhovala nás paní jako v pondělí a v úterý. No, vlastně jen odnášela použité nádobí. Všechno ostatní jsme si dávali na talířky sami. Ve středu a ve čtvrtek nás obsluhovala paní, se kterou jsme mohli mluvit rusky. Včera nám řekla, že je z Jekatěrinbugu, žije v Maďarsku už třicetpět let a má za muže Maďara :).

Po snídani jsme šli balit, naskládat vše do kufru, tašky a mého batohu zabralo chvilku. Na recepci jsme vrátili hodinky, kterými jsme odemykali pokoj a taky po vložení do krabičky na zdi jsme mohli rožnout světla. Doplatili jsme pobyt, pití v restaruaci a koupili jsme magnetek.

U auta jsme si udělali poslední selfíčko s hotelem v pozadí. Naposledy si poslechly krákorání vran, které ve vrcholcích vysokých stromů kolem zámku stavěli hnízda a vydali jsme se na zpáteční cestu.

Po asi dvaceti minutách jsme zastavi u Penny na nákypy. Koupili jsme maďarské klobásky a víno. Obchod děs běs. Relativne malý, moc lidí, málo místa, dlouhé fronty u pokladny a důchodce, který do mě drcal vozíkem :(. Naposledy!

Pak už jsme to zvládli bez zastávky až domů. Zhruba po pěti hodinách, před půl třetí jsme byli doma. Maďarské silnice jsou občas tankodrom, ale poloprázdné. Stejně jako v Rakousku, kde je ale mnohem lepší kvalita povrchu. No a největší provoz byl samozřejmě u nás od sjezdu z D2 směrem na Strážnici a pak do Bzence. Novou dálnící jsme se z Bzence dostali do Babic. I když mám pocit, že pondělí bylo horší.

Díky Bohu za krásné počasí po celou dobu pobytu, jarní teploty kolem patnácti stupnů a bezpečné cesty. A taky prima odpočinek.